Příběh Jarmily Kšírové: Když minulost zpívá árie primadony

 

JARMILA KŠÍROVÁ provdaná Havlíková

 

Jarmila Kšírová, jedna z nejokázalejších hvězd prvorepublikového jeviště, nosila ve svém hlase a ve své duši staletou zátěž rodu, který se po generace probíjel z venkovské anonymity k uznání.

Její život byl poznamenán traumaty, která před ní prožívaly generace jejích předků: strachem ze ztráty, nejistotou společenského postavení a neutuchající touhou po uznání. Stala se slavnou primadonou, možná právě proto, aby tyto rodové strachy a nejistoty přehlušila oslňujícím úspěchem. Její příběh je tak nejen vyprávěním o jedné slavné umělkyni, ale také o tom, jak minulost našich předků může neviditelně, ale o to silněji, formovat naše vlastní životy.

 

 

Život Jarmily Kšírové nebyl jen sledem rolí a románků. Byl to živý, dýchající psychogenealogický román, v němž opakovaně a s železnou pravidelností ožívala traumata jejích předků. Její osud byl jakousi „rodinnou karmou“, která se naplňovala na jevištích Evropy.

1. dějství: Dědictví nejistého jména

Rodinná identita Kšírů byla od počátku vratká a proměnlivá. Její nejstarší známý předek, Vilém Šenkýř, vlastně žádné příjmení neměl – byl definován svou profesí. Jeho syn Franc se během života „přejmenoval“ z Šenkýře na Šíra. A když se jeho vnuk Jan Antonín ženil, farář mu do matriky připsal písmeno a vznikl Kšír.

  • Tento neustálý posun v rodovém jméně svědčí o hluboké nejasné identitě. Rodina si svou pozici musela teprve „dopsat“ a „dohledat“. Jarmila tento vzorec nevědomky opakovala celý život: byla Kšírová, pak Havlíková, a nakonec Kšírová-Dabernig. Její život byl neustálým hledáním a přepisováním vlastní identity, stejně jako u jejích předků.

2. dějství: Trauma mizejících dětí

Ticho po mrtvých dětech je nejhlasitějším motivem v rodokmenu Kšírů.

  • 6. generace (Matěj & Alžběta): Tři porody, všechny děti mrtvé. Až počtvrté se dožili syna Františka.

  • 7. generace (František I. & Františka): Jedenáct dětí, pět jich zemřelo krátce po narození.

  • Tato opakovaná, hromadná ztráta musela zanechat v rodové paměti hluboký strach z citové vazby a oprávněné obavy o přežití potomků. Když se Jarmile v neklidném roce 1943 narodila dcera, toto rodové trauma se aktivovalo naplno. Její pozdější odchod do ciziny a budování kariéry v Německu, mohlo být nevědomou obranou – snahou neinvestovat tolik lásky z obavy před citovou ztrátou.

3. dějství: Syndrom společenského výtahu

Rodina po generace zápasila o společenské uznání. Z poddaných šenkýřů se stali chalupníci a řezníci – tedy lidé s jistou mírou nezávislosti, ale stále na hraně chudoby. Její otec, František Kšír II., tento křehký vzestupný trend zlomil. Byl nucen opustit rodinné hospodářství a odejít do Prahy jako holičský pomocník – tedy na společenské dno.

  •  Jarmila se narodila do rodiny, která zažila sestupnou mobilitu a společenský pád. Její celoživotní, až zuřivá honba za slávou, uznáním a finančním ohodnocením (ve filmu brala násobky jiných hereček) nebyla jen ješitností. Byla to pokání za otcův pád. Jejím úkolem, který si sama nevědomky uložila, bylo: „Napravím hanbu mého otce a vrátím našemu jménu ztracenou čest a postavení.“ Její primadonské chování nebyla pouze povahová vlastnost, ale terapeutický rituál – veřejná demonstrace, že „Kšírová“ již není dcerou chudého pomocníka, ale hvězdou.

4. dějství: Vykořeněnec hledající domov

Její předci po staletí žili v jedné oblasti. Její otec tento vzorec zlomil útěkem do města. Jarmila ho dovedla ad absurdum.

  • Jarmila zdědila po otci syndrom vykořeněnce. Její život se stal nekonečným stěhováním: Praha -> Bratislava -> Praha -> Bratislava -> Vídeň/Berlín -> Východní Berlín. Toto putování nebylo náhodné. Byl to akt nevědomého hledání „domova“, který její rodina ztratila. Ironií osudu ji vyhnanství po válce, to nejbolestivější vykořenění, paradoxně postavilo do role, která jí byla rodově nejbližší – do role věčné poutnice, jako byl její prapředek Vilém.

Syntéza: Primadona jako rodinný terapeut

Jarmila Kšírová nebyla jen obětí svého rodokmenu. Byla jeho aktivní, byť nevědomou, interpretkou. Svou kariérou se pokusila vyřešit všechny hlavní rodové konflikty najednou:

  1. „Já, Jarmila, si buduji své jméno tak silné, že již nikdy nebude zpochybněno!“ (řešení nejasné identity).

  2. „Můj hlas a sláva jsou tak nesmrtelné, že přehluší ticho po všech ztracených dětech naší rodiny!“ (řešení traumatu ze ztráty).

  3. „Můj úspěch je tak zářivý, že smaže hanbu a chudobu mého otce!“ (řešení společenského pádu).

  4. „Celý svět je můj domov, mé jeviště, a já jsem jeho královnou!“ (řešení syndromu vykořenění).

Toto „řešení“ však bylo dokonalou pastí. Když přišlo obvinění z kolaborace a vyhnanství, celá tato precizně budovaná konstrukce se zhroutila. Její identita primadony, postavená na vnějším úspěchu, ji nemohla ochránit. Skutečné uzdravení by spočívalo v tom, oddělit svou vlastní hodnotu od tohoto rodového dramatu a přijmout sebe samu – ne jako vykupitelku hanby svého rodu, ale prostě jako Jarmilu, se vším, co k ní patřilo. Její příběh je tak mocným mementem o tom, jak dlouhé stíny vrhají naše rodinná historie a jak důležité je je pochopit, abychom se z nich mohli vymanit.

≠

Co by jí pomohlo z pohledu moderní psychologie (ideální scénář)

Kdyby měla Jarmila Kšírová přístup k dnešním znalostem, mohla by pracovat na hlubším a trvalejším uzdravení.

Krok 1: Uvědomění a pojmenování rodových vzorců

  • Porozumět, ne soudit: Místo toho, aby nesla tíhu předků jako neznámé břemeno, mohla by si říct: „Ano, v mé rodině se často umíralo, proto mám takový strach o svou dceru. Můj otec byl chudý přistěhovalec, proto tak zuřivě toužím po uznání a jistotě.“ Samotné pochopení zdroje chování je obrovská úleva.

Krok 2: Oddělení sebehodnoty od výkonu

  • Hledání identity mimo jeviště: Bylo by pro ni zásadní objevit, kdo je Jarmila, když zrovna nezpívá nebo nehraje. Koníčky, role matky, přítelkyně – budování identity, která není závislá na aplausu.

  • Terapie  by jí pomohla změnit myšlenky typu „Moje hodnota je pouze v mém hlasu“ na „Jsem hodnotná bytost, bez ohledu na to, zda dnes sklidím ovace, nebo ne.“

Krok 3: Zpracování traumatu z vykořenění a zrady

  • Terapie zaměřená na traumata: Tato metoda by jí pomohla zpracovat bolestivé vzpomínky na obvinění z kolaborace a nucený odchod z vlasti. Šlo by o to, aby tyto události přestaly vyvolávat intenzivní bolest a pocit viny.

  • Nalezení nového „domova“ uvnitř sebe: Když je fyzický domov ztracen, je třeba si ho vybudovat v sobě. Meditace, vedení deníku nebo práce s dechem by jí pomohly najít vnitřní bezpečí, které jí nikdo nemůže vzít.

Krok 4: Přerušení řetězce úzkosti

  • Vědomé rodičovství: S vědomím rodinné historie úmrtí dětí by se mohla vědomě rozhodnout, že svou dceru bude vychovávat v laskavosti a emocionální jistotě, i když ji kvůli práci nemohla být fyzicky neustále nablízku. Šlo by o to, přerušit řetězec úzkosti a strachu před dalším pokolením.

Krok 5: Smíření se s minulostí

  • Návrat ke kořenům: Symbolická návštěva Jihlávky, místa, odkud pocházel její rod, by jí mohla pomoci pocítit kontinuitu a kořeny, které jí v životě chyběly.

  • Odpuštění: Práce na odpuštění těm, kteří ji obvinili, i jejím rodičům, kteří jí zprvu nevěřili v uměleckou dráhu. Odpuštění neomlouvá činy, ale osvobozuje toho, kdo jej dává.

Závěr

Jarmila Kšírová se své rodové dědictví snažila „vyřešit“ tím nejambicióznějším způsobem možným – pokusila se svůj život a kariéru dovést k dokonalosti. Tím se však zároveň stala rukojmím tohoto řešení.

Skutečné řešení by nespočívalo v tom trauma „překonat“ nebo „přerůst“, ale pochopit jej, přijmout jej jako součást svého příběhu a integrovat jej do svého života tak, aby ji již neovládalo. To by jí umožnilo najít klid a naplnění nejen v záři reflektorů, ale především v tichu jejího vlastního srdce.